Oxford a tak

     Nuže od pondělka jsem v Oxfordu. Zatím dobrý. I po třech dnech se pořád plácám po rameni, jak jsem pěkně zvládla veškerou cestu a jak se můj orientační smysl zřejmě stále vyvíjí. Neboť jsem doletěla na místo, kde jsem měla víc štěstí, jak rozumu, když jsem po vyplahočení se (a vymotání se z bludiště) Heathrow hned natrefila na ten správný autobus, který mě dopravil do centra Oxfordu, ani jsem čekat nemusela. A měli tam free wifi, takže těch 23 liber za internet a 90 minut cesty stálo.
     V centru jsem si vybavila svou mentální mapu, kudyže to mám jít, abych došla na kolej. Ověřila jsem informace v printscreenu z Google Maps na telefonu a věda, že mám správný směr, jsem se i s oběma kufry (cca 30 kilo zavazadel) vydala asi o tři ulice dál pro klíče. I když jsem toho měla dost plný zuby a kufry se nechaly neochotně táhnout, i tak už jsem nasála trošku z večerního Oxfordu. To prostě děláte, ať chcete nebo ne, protože centrum není nic jinýho než jedna historická budova přilepená na druhou. Nějak si pořád nedokážu vysvětlit, že první, čeho jsem si všimla, byla budova 'Institutu pro islámská studia.' Na koleji jsem si vyprosila klíč, co vlastně ani není klíč, ale já bych tomu říkala Alibabova klíčenka nebo tak něco. Hele.

Co vám tam nahrajou, to vám to otevře. Mám jeden šipešek ke všemu. Dveře od domu, dveře od bytu, dveře od pokoje a momentálně taky veškerej přístup v rámci MCR. A pro poštu si můžu dojít. Na recepci koleje je taková prosklená holubí místnost s pidgeon holes, kde vám nechávaj zásadní zásilky. Ale musím si pořídit nějakou klíčenku, aby toho bylo víc, protože jinak to dřív nebo pozdějc někde zašantročím.
     No ale tak abych to nezamluvila, doplahočila jsem se na zastávku, po chvíli hledání jsem i nasedla do správného autobusu, a nebýt paní, která mi sice moc pomohla, ale vystoupila jsem o zastávku dřív, bych se svezla i o minutu dýl. Ale co. Došla jsem to. Dohrabala jsem se. Upadla na postel. A dostala jsem čaj od spolubydlícího. A bylo. Jediný neštěstí bylo, že jsem s sebou neměla kloudný peřiny, ale jenom tenkou deku, tudíž první dvě noci (zatracený Tesco Direct) jsem trochu mrzla, ale od předvčerejška (díky Tesco Direct) už mám teplou peřinu a kostkovaný povlečení a včera jsem se po značném válení vyhrabala z postele až o půl jedný. Ale dneska už jsem to stáhla na půl jedenáctou. Takže dobrý.

V úterý jsem hned mazala zpátky na kolej, aby mi předali průkazku a přístupy ke všemu (logika přihlašování se k internetu nezná mezí, ale mám na pokoji wifi, tak co). Pohleďte, co mám.

Až do konce července je to jasný, můžu si s ní mávat, jak chci, ale mám podezření, že mi ji možná před odjezdem vezmou. Ale mohla bych to zaonačit nějak. Takovej suvenýr nemá jen tak někdo.

     Ovšem co bylo zážitkem úterního dne, byla cesta do města. V podstatě celou cestu až na most přes Temži cesta vede po velké hlavní ulici Cowley Road. A já jsem nestačila žasnout. Jestli chcete vidět snad všechny národnosti světa a jejich podniky, tak běžte tam a už nemusíte nikam jezdit. East Oxford je mekka všech přistěhovalců, ať koloniálních či novodobých, jeden krám vedle druhýho. Od asijských (čínský Rice Box mě pobavil), blízkovýchodních až po evropské, všechno tam je. Specializovaný obchod s balkánskými lahůdkami, polski krám, africké speciality, nespočet nejrůznějších deli's, hospůdek a obchůdků. Každý den objevím něco dalšího. Třeba hned v úterý jsem vlezla do sámošky s tím, že fajn, vede to Turek, ale co, sámoška ne. Omyl, děcka. Blízkovýchodní sámoška, od arabskýho ovoce přes libanonský placky až po čerstvý kuřata a zavařenýho kde čeho. Měli všechno. V životě jsem neviděla samostatnou uličku jenom s rejží. Tak jsem chvíli okukovala sladkosti, kořenící směsi a s myšlenkou "jo, to by se holkám doma líbilo" jsem teda skončila v Tescu. Zatím. Ale ten čas přijde.
    Dalším fenoménem jsou všudypřítomné barber shops. Holičství na každým rohu a z toho, co jsem zatím viděla měly přede dveřma minimálně čtyři typickou barber pole (rozuměj takovou tu bíločervenou prouhatou tyčku s koulí nakonci). A včera jsem si dokonce všimla jednoho vintage barber shopu zařízenýho ve stylu 20. let. Všude samý holiči.

Tož tak. Ve středu byla Freshers' Dinner na koleji, tak tu vám napíšu extra.

Levá ruka neví, co dělá pravá

Jestli si myslíte, že se od posledka něco změnilo, tak to ani náhodou. Teda krom toho rozdílu, že už jsem se zvládla dopracovat přímo na místo. Ale tak od začátku.

• Pamatujete si na issues s dluhem? Účetní to zaevidovala, omluvila se a bylo. No to by mi ovšem těsně před Vánoci nesměl přijít email of College Principal (ředitel koleje) -  v první chvíli jsem byla nadšená, ještě tam nejsem a už mi píšou - že jim teda dlužím těch 285 liber a že pokud to nezaplatím, nebudu moc používat žádný kolejní příslušenství a tak. Tož jsem milé asistentce odepsala, všechno znovu vykreslila, zmínila i tu účetní, která všechno vyřizovala předtím, a nakonec se mi dostalo mnohých omluv, že si to oveřili a mám recht. Tak jako co už.
• Learning Agreement je radost. Má tam být napsáno, co budete studovat, co si zapíšete, z čeho vás přezkouší, protože Unie chce vědět, co čeho ty prachy vráží. Ale Oxford je tak unikátní instituce, že tady se skoro neznámkuje, studijní programy trvají chvilku a vůbec. A nikdo nic neví. Dneska jsem byla za koordinátorkou na fakultě, která všechno vyřizuje, ale ta nic neví. Nikdo jí nic neřekl. Jenom jí to hodili na hlavu. So that. Ale nakonec je asi nejužitečnější, protože řekla, že mi podepíše, co budu chtít. A že bude asi nejjednodušší, když do LA napíšeme něco na oko, ona mi podškrábne těch 20 kreditů, aby byl úřední šiml spokojenej, a já si budu moct dělat, a studovat a knihovnovat, co budu chtít. Teď už jenom zjistím, kde vzít formulář na závěrečnej transkript známek, a je vymalováno. A můžu se na nějaký formality krajcvajc.

Takže jak vidíte, nervovala jsem se jako prase kvůli něčemu, co se nakonec typicky česky očůrá a bude. Až pojedete na Oxford, tak si tohle zjistěte a doufejte, že váš koordinátor buď bude vědět, co a jak, a když ne, tak to aspoň bude Čech, co bude ochotnej ošulit systém. Howgh.

Gooooosfrabaaaaaaaaah

Jedu na Oxford. Tadaah! Ovšem zatím to tak teda vůbec nevypadá. A ta úroveň organizovanosti na oxfordské univerzitě je velice výživná. Za měsíc touhle dobou by mělo finišovat úplně všechno. Ale jak se k tomu tímhle tempem dopracuju, ještě s Vánocema na krku. Achjojo. Prej si to mám všechno sepsat, abych si pak mohla postěžovat. No já to sepíšu, minimálně proto, aby jste zase neměli takový iluze of britské organizovanosti, protože je to sice velkolepá země, ale moc to nevypadá. No i když. Ale tak koukněte se.

• Napadlo mě, že by nebylo od věci zkotrolovat ubytovací systém, jestli tam nebude něco ohledně plateb a podobně. Vydala jsem se na onu stránku a po tom, co jsem prošla přihlašovacím martyriem v září, jsem relativně najisto vyplnila veškerý přihlašovací údaje. Ovšem přihlášení selhalo. Nenechala jsem se vyvést z míry, dohledala postup ze září a abych měla absolutní jistotu, že se nesnažím naťukat tam nesmysly, dokonce jsem změnila i heslo. Samozřejmě až po tom, co mě systém na půl hodiny odříznul, protože neúspěšných pokusů bylo příliš mnoho. A pak k tomu došlo i podruhé. Když i po třetí půl hodině systém tvrdošíjně nehodlal povolit a celou situaci ještě vystupňoval tím, že si dovolil na mě červeně křičet "Uživatel nerozpoznán," začala jsem lehce panikařit a zaplétat se do sáhodlouhých úvah na téma "Když mě nerozpoznali jako uživatele, mám pořád ještě svůj profil a k tomu profilu přidělený pokoj?" Nakonec mi nezbylo nic jiného, než vzít do ruky klávesnici a znovu napsat Matthewovi z ubytovací kanceláře, že teda jako nerada zase otravuju, ale mám stejnej problém jako posledně. Matthew mi pomohl, ovšem logika celé věci mě nepřestává udivovat ještě teď. Rezervace ubytování proběhla ještě před začátkem semestru a využila jsem k ní svůj vlastní email na Gmailu. Ovšem po začátku semestru začal systém automaticky počítat s tím, že začnu používat svou školní adresu, takže přihlašování automaticky přenastavil na oxfordský email. Umělá inteligence. Absolutní logika. No ale aspoň jsem se tedy dozvěděla, že mám svou vlastní emailovou schránku (!) na univerzitě v Oxfordu. Adresa zní anna.formankova@jesus.ox.ac.uk. Klidně mi napište, když budete chtít, ale nemám potuchy, kdy se do schránky náležející k tomuto komunikačnímu kanálu dostanu. Ale hlavně že vím, že ten email vážně existuje. Very useful indeed.

• Vzpomnělo si na mě taky finanční oddělení koleje s tím, že mám nezaplacenou fakturu za battel (platby za služby koleji, bezpečnostní záloha a tak). Říkala jsem si, že je dobře, že mě upozornili, protože mi o těchhle věcech ještě nikdo nic neřekl, takže bych taky mohla mít jinak průšvih. Po otevření faktury jsem zjistila, že se mi snaží vyfakturovat poplatky za Michaelmas 2014, tzn. aktuální podzimní semestr. Který jsem jaksi netrávila na Oxfordu. Tudíž není za co platit. Takže jsem paní na finančním obratem odepsala a v emailu důrazně vysvětlila, že tohle jako ne, že nebudu platit za dobu, kdy jsem na univerzitě ještě ani nebyla, a že nejdřív uhradím poplatky až za Hilary 2015, kdy už budu právoplatnou výměnnou studentkou. Odepsali, že děkujou pěkně, fakturu vystornujou a pošlou další v lednu. Já vám nevím. Na každým papíru, na kterým kdy stálo moje jméno zároveň stálo, že nastupuju až v Hilary 2015. Jak velký ty kanceláře na Jesus College musí bejt, že levá ruka neví, co dělá pravá.

• Minulý týden si koordinátorka magisterských studií uvědomila, že ode mě nemá registrační formulář s osobními daty, který po mně jaksi chtěla už v červnu. Nevěda, že jí první verze nikdy nedorazila, jsem obratem odpověděla, že budu dělat, co budu moct a doručím jí to asap. Prej měla v červnu šrumec a nevšimla si. Tak jsem vydolovala další pasovou fotku (výkvět techniky, na co digi fotku, ne. A taky faxy a tak.), pustila si jubilejní epizodu Supernatural a začala vyplňovat desetistránkový formulář, kde po mně krom jiného chtěli i přesné údaje ohledně mého trvalého pobytu v minulých sedmi letech, bývalá občanství a třeba taky přesný poměr všech ras v mém DNA (ethnicity right). K čemu jim tyhle statistiky budou, to by mě hodně zajímalo. Já jenom vím, že mě odeslání všech těch papírů přišlo na osmdesát korun.

• Nejaktuálnější jobovka se týká Learning Agreementu a administrace s ním spojeným. Protože když jedete pryč (a chcete o tom sepsat regulérní erasmáckou smlouvu), musíte mít vyplněný LA, kde uvedete všechny předměty, co byste v zahraničí rádi studovali, aby se vědělo. Ty vám pak odklepne koordinátor na katedře, potom koordinátor na CZS a následně koordinátor na univerzitě, kam vyjíždíte. Ovšem to byste nějdřív museli vědět, jaká je vlastně nabídka. A tu vám sdělí jedině onen koordinátor na partnerské univerzitě. Jenomže to by s ním nesměly být tak neskutečně komplikované issues.
  Nejdřív bylo všechno v pořádku, jasně jsem věděla, kdo je koordinátorka na oxfordské katedře, ke které budu spadat (samozřejmě to nebyla ona osoba, která je uvedená v oficiální partnerské smlouvě v systému spravujícím zahraniční výjezdy, to přece nemůžete po nikom chtít, aby údaje souhlasily). Dokonce mě na ni odkázali přímo z Oxfordu (it worked!). Ovšem dva dny na to mi ve schránce přistál omluvný email, ve kterém stálo, že sorry, ale Dr Pickettová už není katederní koordinátorkou pro vztahy Oxford-Masaryk, ale že se nemám bát, že v říjnu se rozhodne o nástupci a ten mě zaručeně zkontaktuje ještě, než v lednu přijedu (S/HE BETTER). Celý říjen se nic nedělo a v listopadu mi to nedalo, tak jsem se přeptala, esli už teda jako někdo ví, kdo a co a jak. Po týdnu se mi dostalo odpovědi, že novou koordinátorkou je nová profesorka (z České republiky, imagine that!) a že jí mám napsat. Už jsem jí napsala dva maily v rozmezí asi pěti dnů. A pořád nic. Takže tak. Ale vůbec nejsem nervózní, nee, to ani náhodou. Já přece LA nepotřebuju. Na co. Na co smlouvu. K čemu Oxford.

God Save the Queen. A nejstarší univerzitu na světě. A tak.

Od začátku

Vyhrála jsem jackpot (teda aspoň někdo si to myslí, ale kdybyste viděli, jak vypadal ten výběrovej pohovor, tak byste prošli i vy. Fakt. Stačilo být nadšený a umět líp anglicky než slečna doktorka, co pohovor vedla. Ale zase na druhou stranu je fakt, že ne každý by dovedl zahltit člověka tolika fakty najednou. To bude tím, že jsem měla čerstvě po bakalářce a téma mojí bakalářky je můj koníček veliký, takže jsem byla plná dojmů. No ale tak ahem.) a v lednu vyrážím na dva trimestry na univerzitu v Oxfordu. Chachá! Vypadá to sice božsky a já si tak chvílema připadám, ale nemůžu zapírat, že chvíle nadšení střídají chvíle úzkosti a hysterie, protože jak se tam dostanu, jak tam budu bydlet, jak tam se vším vyjdu, co lidi, co všechno, co ta škola sakra, aaaaargh! Ahem. Ale to bude dobrý. To se všechno vyřeší.

Prozatím jsem založila jsem tady tohleto, abych si pamatovala, co se dělo. A aby ostatní věděli, o co jde a tak všelijak podobně. Na popud a nápad B. jsem to tady pojmenovala 'Blbá strana,' protože to přesně charakterizuje anglickou dopravu. Jezděj blbě. To ale nic nemění na tom, že se budu muset přeučit, protože nechceme, aby mě něco zajelo, že ne. A vůbec, co tady kritizuju British Empire, však je tam spousta božích věcí. Víc než spousta. A konečně jsme tu dřívávějc taky jezdili vlevo. Jen kdyby nebylo Hitlera. Takže co. Levá je dobrá. Třeba pak napíšu i ten humoristickej román. #UKRules

Ale zatím courám po Tumblru a prohlížím si fotky. A blbě se všem chlubím. Toť.

Photos: Courtesy of delsinrows on Tumblr

Takhle nějak to tam vypadá. Cool. Jenom teda zatím nevím, co s tím kolem.